Seny Seviyorum

Arabština používá řadu hlásek, které se v češtině, ani žádném jiném evropském jazyce nevyskytují. Používá např. emfatické souhlásky t, d, z, s (které mají i svůj neemfatický protějšek). Tyto souhlásky se vyslovují s tzv. emfatickým důrazem - jazyk je při nich lžícovitě prohnut směrem dolů, podobně jako při ruském tvrdém "l". Dále má například písmeno „ajn“ - ع, které je asi nejobtížnějším zvukem v arabštině. Jednoduše se mu říká hrdelní "a" - vyslovuje se v zadní části dutiny ústní, někdy až v hrdle. Jedná se o silnou hrtanovou hlásku (laryngálu), jejíž vyslovení připomíná zvuk podobný zvracení. Jeho hlasnější protějšek, obyčejně přepisovaný jako „ghajn“ se vyslovuje někdy jako [g], jindy jako [gh], ve spisovné arabštině ale jako francouzské [r]. Zvláštností ve výslovnosti je určitě také „hamza“, neboli hlasový ráz, který se může vyskytovat jak na začátku či uprostřed slova, tak na jeho konci. Výslovnost se může lišit mezi jednotlivými zeměmi - např. v Maroku se říká "žamíl" (=krásný), zatímco v Egyptě "gamíl" a spisovně je to "džamíl".

Arabské písmo vychází z nabatejské varianty kurzívy aramejského písma. Arabské písmo je tedy kurzivní, tzn. že nerozlišuje tiskací či psací písmo, a dokonce, jako je tomu ve starých písmech zvykem, ani malá a velká písmena. Ačkoli tedy vychází z původního starosemitského - fénického písma (stejně jako hebrejština či řecká alfabeta či latinka), není vůbec podobné evropským písmům (určité podobnosti se ale vyskytují mezi arabským písmem a hebrejskou kurzívou). Píše se zprava doleva a zpravidla se nepíší znaky pro samohlásky.

Ve spisovné arabštině se vyskytují samohlásky tři: a, i, u + jejich dlouhé varianty. Ty se liší přidáním písmene k samohláskovému znaménku. V případě a + alif se celý znak vysloví jako á, v případě i + j se vysloví jako í, a u + wáw se vysloví jako ú. Tyto znaky slouží v řadě případů v nevokalizovaném textu jako mater lectionis. V nespisovných verzích arabštiny se vyskytují i samohlásky e a o.

Podoba písmen se liší dle jejich postavení ve slově. Každý znak má svou podobu samostatnou, na začátku slova, uprostřed a na konci. Je šest písmen (ا, د, ذ, ر, ز, و), které se neváží, tzn. že sama se dají připojit k předchozímu písmenu, ale nemůže se za ně připojit další písmeno, takže tvoří pouze koncovou a samostatnou formu (např. rá (ر) ve slově noha رجل). Další zvláštností na písmu jsou tzv. ligatury (znaky usnadňující psaní určitých skladeb znaků, v arabštině existuje jediná povinná ligatura, a to lám + alif (lá) - لا) a zvláštní psaní některých vazeb znaků (např. alif + lám + mím, alif + lám + chá, apod.).